Tak podobné, a přece tolik rozdílné...
Znají se lépe než samy sebe. A i když si to možná nikdy nepřiznají, jsou si vzájemně hrdinkami.
 
Dokáže je rozdělit tisíce kilometrů? Rozdělí je čas a nebo budou navždy nerozlučné?
 
Tato kolekce tapisérií je zobrazením mých nejbližších vztahů: sesterského, partnerského a mateřského pouta, a jejich kolizi s představou společnosti, jak by měly vypadat.
 
Vztahy nás provází celým životem. Od narození se je učíme rozeznávat, budovat, přetvářet, hledat jejich hranice, ukončovat. Každý vnímáme “dobrý vztah” odlišně, a přece nás okolí nepřestává ujišťovat, že má vypadat jinak...
 
Vytváříme si nesmyslné ideály lásky, které se nikdy nezhmotní? Klademe si jako rodiče nesmyslné nároky, kterým nemůžeme dostát? Přetváříme si slovo “partnerství” na něco, čím nikdy nebude?
 
Tento vztah byl pro mě obzvláště náročný utkat. Byla jsem přinucena sedět před osnovou a hodiny se dívat sama na sebe, na svoje pocity, prožitky a na to jaká opravdu jsem, i když bych často chtěla být jiná. Tiše jsem se porovnávala se svou sestrou, která je pro mě opravdu hrdinka a obrovský vzor. Byla to terapie a taky trochu očistec.. 
 
Neustále jsem zpochybňovala, vytkávala a znovu zatkávala. Vyplývaly mi otázky, na které jsem neznala odpověď, slyšela jsem hlasy všech svých stínů a dávných kritiků. 

Když jsem nás nakonec uviděla poprvé spolu, znovu jsem pochopila tu vděčnost za to, že jí mám. Svojí sestru, svojí oporu, svoje zrcadlo, svojí vrbu, ale i svůj reality check. 
___________________________________________________________________________________________
So alike, yet so different...
They know the other more than themselves. And even though they may never admit it, they are each other’s heroines.
 
Can they be divided by thousand miles? Will they separate over time or are they forever inseparable?
 
This collection of tapestries is a depiction of my closest relationships: sisterly, partnered and maternal, and their collision with society's idea of ​​what they should look like.
 
Relationships guide us throughout our lives. Since birth we are constantly learning to observe, build, shape, define, end them. We all perceive a "good relationship" differently, and yet those around us keep on assuring us that it should look otherwise...
 
Are we creating unrealistic ideals of love, that can never come true? Are we as parents putting unrealistic demands on ourselves, that we can never live up to? Are we altering “partnership” to something it can never become?

This relationships was especially challenging for me to weave. I was forced to sit in front of the warp and spend hours looking at myself - at my feelings, my experiences, and at who I truly am, even when I sometimesb wish to be someone else. Silently, I kept comparing myself to my sister, who to me is a true heroine and a powerful role model. It felt like therapy... and at times, a kind of of purgatory. 
 
I kept doubting, unweaving, and reweaving. Questions arose that I had no answers to; I heard voices of all my shadows and long-forgotten inner critics. 
 
When I finally saw us side by side for the first time, I was once again reminded of how deeply grateful I am to have her. My sister, my rock, my mirror, my shoulder to lean on - and my reality check.