Začátky mého tkaného světa byly hořkosladké. Podnikání se stalo takovým mým malým únikem od nové role matky, kterou jsem v mých očích projížděla na plné čáře. Pomáhalo mi to mít pocit, že mám ještě nad něčím kontrolu.
Vždycky jsem věděla, že chci podnikat a jméno a logo Lapena jsem měla už dlouho. Vymyslel a navrhnul mi ho Zbyněk asi rok poté, co jsme spolu začali randit. Jen se mi zatím nepodařilo vymyslet, co přesně bych měla tvořit. Věděla jsem, že chci být originální, že chci být udržitelná a tak trochu revolucionářka něčeho. Ale ten správný impuls jsem dostala právě až na mateřské, díky Tereze.
Znaly jsme se poměrně krátkou chvíli, ale okamžitě jsme k sobě přilnuly.
Poprvé jsem zažila, jak si dvě ženy nezištně a naprosto upřímně fandí.
Fascinoval mě její příběh a její naprosto neochvějná touha jít pořád dál a hledat nové způsoby, jak uspět. Tereza má v Dejvicích svůj malý ráj s ručně tkanými koberci z Afghánistánu a Maroka a cestu k nim měla opravdu zajímavou. Po škole totiž nastoupila do organizace Člověk v tísni a objela svět. V Afghánistánu bydlela skoro rok ve vesnicích s tkadlenami a tahle ruční práce ji učarovala. Strašně si přála dát šikovným tkadlenám práci a navíc dostat do Čech takovou nádheru.
Takhle nějak vznikla Maimana, její snový projekt.
Obdivovala jsem její píli a odhodlání. Občas jsme spolu ušily nějaký polštář z ručně tkaných látek z Afgnánistánu, ale jinak jsme se jen šly projít a nadšeně si vysnívaly naše plány a budoucí příležitosti.
V listopadu měla Terka v plánu otvírání ofiko showroomu Maimana, který si nechala navrhnout a nepodcenila jediný kout. Na otvíračku jsem se moc těšila a hrozně ráda poslouchala její nápady ohledně občerstvení, hudby a prezentace, které připravovala pro návštěvníky. Už ani nevím, jak se to vlastně semlelo, ale napadlo nás, že by si lidé mohli vyzkoušet tkaní.
Jak už asi chápete, vzniklo z toho něco mnohem většího, než jsme čekaly. Prostě jsem to zase přehnala a nedokázala se držet u země.
S malym miminem v ruce jsem si na sebe vymyslela, že bych do showroomu na otvíračku přivezla stav a rám na tkaní, kde by si každý mohl vyzkoušet utkat pár řádků.
Na stavu jsem měla rozdělanou práci, ale rám byl prázdný a bylo mi líto napínat osnovu a tkát jen tak pro nic za nic. Když už tomu věnujeme tolik práce a materiálu, mělo by to stát za to, ne?
No to bych prostě nebyla já... Pár dní před akcí jsem tedy vymyslela návrh tapiserie, kde se objevily barvy a logo Maimany, kterou jsme měli společně utkat a nakonec pověsit v nově oslaveném prostoru.
Zbývalo jen vybrat materiál, nakreslit technický nákres, sehnat velký rám, napnout osnovu a utkat tapiserii tak do poloviny, aby to bylo pro návštěvníky trochu lákavější. Brnkačka!
Díkybohu mě nějak záhadně napadlo oslovit bývalou spolužačku, která skvěle tká, Eli, aby mi s tapisérií pomohla. Nebo mě do toho trochu přemluvila Terka? No ať tak či tak, byl to fakt dobrý nápad. Eli se toho zhostila a za pár dní jsme se sešly v novém showroomu provoněném dálkami. Byl to můj asi první večer bez Hugouška, kdy jsem si zase mohla připadat jako někdo jiný, než máma. A bylo to vzrušující!
Nadšeně jsem každého vítala, ukazovala mu rozdílné techniky tkaní a nechávala je vychutnávat si pomalou ruční práci. Nejvíce se mi líbily momenty, kdy si lidé uvědomili, že ze stejně vyrobených řádků, které teď 20 minut proplétali osnovou jsou vyrobené ty obrovské koberce kolem nás. Jen z mnohem tenčí příze a s mnohem složitějším vzorem.
Lidé ochutnávali, sahali, zkoušeli, tkali, bavili se. Byl to tak krásný večer, na který ráda vzpomínám.
Po pár hodinách jsem se rozloučila a i se stavem se nasoukala do taxíku. Myslela jsem si, že je to konec.
A přitom to byl právě začátek.
Lidé byli z celého večera naprosto unešení. Ze všech stran se na mě sypaly kladné recenze a konečně mi to všechno dávalo smysl.
Moje podnikání a moje revoluce budou utkané!
Comments